MUDRCI, GURUOVÉ A ZASVĚCENCI

Marie Mihulová – Milan Svoboda

OBSAH:

UKÁZKA Z TEXTU:

Mudrci, guruové a zasvěcenci jsou termíny označující lidské bytosti na vysokém stupni duchovního vývoje. Přesto, že v tomto směru neexistuje žádná pevná klasifikace, lze jisté charakteristické rysy uvést. Slovem mudrc je označován člověk, jenž se dokázal vymanit z osobní úrovně myšlení i prožívání pozemské existence. Na základě toho je schopen komunikovat s univerzálním zdrojem vědomí a energie a přenášet odpovídající hodnoty i do tohoto světa.

Guru značí učitele, ovšem v širším smyslu, než je běžné v západní kultuře. Nejde o učitele určitého konkrétního předmětu, ale o učitele umění života. Života vnitřního a duchovního i života vnějšího a světského. V dnešní době existuje množství učitelů, přivlastňujících si toto označení. Až příliš mnoho z nich však lze považovat za samozvané vůdce, nekompetentní rádce a manipulátory, nezodpovědné diletanty nebo dokonce obchodníky s „duchovnem“ či přímo podvodníky. Otázka hledání kompetentního duchovního vedení se tak stává zároveň zkušebním kamenem zralosti a rozlišovací schopnosti hledajících.

Zasvěcencem se z duchovního pohledu stává ten člověk, jenž je díky svým vnitřním kvalitám schopen proniknout do určité duchovní úrovně. Je schopen ji poznávat, chápat a působit v ní. Nelze tedy zasvěcení považovat za jednorázový akt, který je vlastně pouhým rituálem naznačujícím často jen díky zevním znakům určité duchovní skutečnosti. Žádná osvědčení a certifikáty, vydávané dnes často nekompetentními učiteli, samozřejmě nemohou nahradit vlastní schopnosti, vnitřní kvality a bezprostřední duchovní poznání.

Obsahem této knihy jsou stručné životopisy a především myšlenky devíti významných postav duchovního života. Ať již působili jako naši současníci, v době nedávno minulé či vzdálenější, vždy přinášeli světlo poznání do tohoto světa a pomáhali všem poctivým hledačům pravdy. V jejich myšlenkách se zrcadlí univerzální zákony Božské i lidské existence a stávají se tak cenným a mocným impulzem pro přerod lidské duše k vyšší formě vědomí a bytí.

Chlapec jménem Narendranathdt se narodil v lednu roku 1863 v aristokratické rodině v Kalkatě. Matka, hluboce nábožensky založená žena, měla před porodem sen, v němž jí Bůh Šiva oznamoval své vtělení. Otec, více racionálně orientovaný člověk, působil jako soudce nejvyššího kalkatského soudu. Jejich syn, který později přijal jméno Vivekananda, projevoval od mládí zájem o duchovní život a setkával se i s různými náboženskými vůdci. Jejich odpovědi na dotaz o existenci Boží jej však většinou neuspokojovaly. Sám se také věnoval rozjímání, přičemž zažil velice intenzivní vizi Buddhy. Za základ duchovního života považoval principy, které mu zdůrazňovala jeho matka – čistotu, čestnost a vnitřní klid. S velkým zájmem se seznamoval s klasickými sanskrtskými texty, mezi něž patřily především Upanišady, Bhagavadgíta, Rámajána, Mahabharáta a jiné.

Vedle duchovních zájmů projevoval zároveň i nevšední nadání pro studia západního typu. Seznámil se tak se západní vědou i filosofií (zaujal jej například Kant, Hegel, Spinóza, Schopenhauer). Studoval společenské vědy, umění, literaturu, logiku, západní historii i klasickou hudbu. Velkou pozornost věnoval také biblickým textům. Díky svým schopnostem a vynikající paměti získával i velký obdiv profesorů na vysoké škole, kterou navštěvoval od roku 1880 v Kalkatě.

Zde také během výuky uslyšel v jedné básni slovo vytržení. Když se zeptal profesora na jeho skutečný význam, dostal následující odpověď: „Kdo chce znát pravý význam slova vytržení, měl by navštívit Rámakrišnu.“ Uposlechl této rady a společně s několika spolužáky v listopadu roku 1881 Rámakrišnu vyhledali. Tuto návštěvu označil později jako rozhodující okamžik svého života. Jeho první dojem při setkání však nebyl příliš přesvědčivý. Rámakrišnův projev mu na velkého učitele připadal příliš jednoduchý. Když se k němu přiblížil, položil mu následující otázku: „Věříte v Boha?“ Rámakrišna odpověděl: „Ano.“ „A mohu se zeptat proč?“ Byla další otázka mladíka. „Protože jej stále vidím tak jako vás zde.“ Tato Rámakrišnova slova se stala silným impulzem k vzájemnému přibližování.

I když se zpočátku bouřil proti některým nekonvenčním Rámakrišnovým nápadům a jeho ideu o identitě člověka s Bohem považoval přímo za rouhání, cítil se k tomuto učiteli neodolatelně přitahován. Rámakrišnu vyhledával stále častěji a nakonec se stal jeho nejbližším žákem. Byl zasvěcen do učení advaitavédanty a pod jeho vedením strávil pět let. Za nejintenzivnější dobu učení považoval poslední rok Rámakrišnova života, kdy o něho spolu s několika dalšími žáky pečoval v době nemoci. V posledních dnech života mu Rámakrišna svěřil také vedení skupiny chrámových žáků. Tak vznikla malá skupina zaměřená na duchovní rozhovory v praxi.

V roce 1888 Vivekananda chrám opustil a vydal se na pouť po Indii, vybaven pouze Bhagavadgítou, knihou O následování Krista a žebrací miskou. Pět let putoval převážně pěšky a setkával se s lidmi všech společenských vrstev i vyznání (hinduisty, muslimy, křesťany). Snažil se šířit duchovní principy a zároveň pocítil silnou touhu pomáhat lidem žijícím v neutěšených poměrech. Procestoval velkou část Indie a zavítal také do Číny a Japonska. Jeho poselství ovlivnilo mnoho učenců, filosofů i významných osobností tehdejší doby (například Gándhího, Nehrůa).

V roce 1893 obdržel pozvání k účasti na „Kongresu světových náboženství“ pořádaném v Chicagu. Jeho účast a projevy při této příležitosti vzbudily velký ohlas u posluchačů i v americkém tisku. Prezentoval zde základní principy hinduismu i buddhismu, zdůrazňoval vzájemnou toleranci a jednotu cílů všech pravých duchovních cest.

Celé dva roky strávil intenzivní přednáškovou činností především ve střední části a na východě Spojených států. Absolvoval při tom řadu setkání (mimo jiné s Kelvinem, Teslou, Helmholzem), poskytoval soukromé hodiny jógy a védánty, intenzivní korespondencí předával důležité informace svým stoupencům do Indie. Dvakrát také s velkým úspěchem navštívil Anglii, kde se s ním setkal i proslulý indolog Max Müller. Obdržel nabídku profesury na Oxfordské univerzitě, kterou však odmítl podobně jako nabídku z Kolumbie.

Nesmírně intenzivní činnost v mnoha směrech však přinesla následky v podobě oslabeného zdraví. Vivekananda ještě navštívil Německo a přes Francii a Itálii se vrátil do Indie.

Zde se mu dostalo nadšeného přivítání a on přes zdravotní potíže pokračoval v cestách a přednáškové činnosti. Z této doby se traduje, že dav lidí obsadil koleje a nedovolil vlaku, v němž cestoval Vivekananda, projet, dokud nevystoupil a nehovořil k nim o duchovních otázkách.

V roce 1897 založil Rámakrišnův řád – duchovně sociální společnost zaměřenou na všestrannou pomoc strádajícím. V této době také založil tři kláštery v různých částech Indie a začal vydávat dva duchovně orientované časopisy. Věnoval se také literární činnosti – mimo jiné napsal významná duchovní díla: Džňánajóga, Bhaktijóga, Karmajóga, Radžajóga.

V roce 1899 znovu odcestoval do Anglie a USA, kde založil védantskou společnost v San Francisku, New Yorku a Kalifornii. Roku 1900 se zúčastnil náboženského kongresu konaného v Paříži. Navštívil také Vídeň a cestoval i do Řecka a Egypta. Po návratu do vlasti obdržel pozvání také z Japonska, které však vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu musel odmítnout.

V roce 1902 se pak naplnilo jeho vlastní proroctví, v němž předpovídal, že se nedožije 40 let.

Jednou z největších myšlenek védántské nauky je, že téhož cíle lze dosáhnout různými cestami. Tyto cesty jsem zobecnil celkem do čtyř jóg, jmenovitě do královské jógy, jógy poznání, jógy vroucí lásky a jógy činnosti. Zároveň je však třeba mít na paměti, že toto rozdělení není statické, neboť jedna jóga splývá s druhou. Ve skutečnosti nenajdete člověka, který by se vyznačoval pouze činností nebo zbožností nebo že by někdo nerozvíjel nic víc než poznání. Toto rozdělení je činěno s ohledem na zřetelné převažující sklony každého jedince. Tyto čtyři cesty splývají v jedno a totéž platí i o všech náboženstvích a duchovních naukách.

Odlišné směry jógy, ale i všechny duchovní cesty vedou k jedinému cíli. Pravda je jen jedna jediná, a proto jiný výsledek nelze ani očekávat. Uvedené čtyři druhy jógy představují i vhodné nástroje hledání pro současného člověka. Jejich propojením dochází navíc k intenzivnímu a integrálnímu působení na celou lidskou bytost, což je výhodné vzhledem k velké aktivitě dnešního člověka ve vnějším světě.

Tvrdit, že duch je výsledkem kombinací molekul těla, znamená brát věc za špatný konec či, jak říkají výstižně Angličané, „táhnout koně vozem“. Jak všechny ty molekulární kombinace vznikly, jaká síla způsobila jejich slučování? Pokud budete tvrdit, že toto slučování má na svědomí nějaká další síla a že duch je důsledkem hmoty, přičemž tentýž duch, který dal dohromady určité množství hmoty, je sám důsledkem tohoto slučování, nedostanete se nikam. Vaše teorie bude muset vysvětlit všechna fakta, aniž by protiřečila ostatním skutečnostem. Je mnohem logičtější tvrdit, že síla, která ovládá hmotné částice a vytváří tělo, je tatáž, která se v těle projevuje. Prohlašovat tedy, že duševní síla, která se v těle projevuje, je důsledkem shlukování molekul a nemá nezávislou existenci, postrádá smysl; stejně tak ani síla se nemůže vyvinout z hmoty. Zato je možné dokázat, že to, co pokládáme za hmotu, vůbec neexistuje. Hmota je pouze určitým skupenstvím energie. Tuhost, pevnost či jakýkoli jiný stav hmoty je průkazně důsledkem pohybu. Propůjčíme-li kapalinám vyšší rychlost pohybu, získají vlastnosti pevných těles. Získá-li vyšší rychlost plyn, jak se například děje u vzduchového víru tornáda, nabývá ničivé síly, která si svou cestu prolomí každou pevnou překážkou. Pokud by bylo možné uvést pavoučí nit do nepředstavitelně vysoké rychlosti, byla by silnější než železný řetěz a s lehkostí by přetnula statný dub. Pokud jsme na hmotu schopni pohlížet tímto způsobem, snadno dokážeme, že ve skutečnosti se jedná pouze o smyslový klam.

Co je onou silou, která se projevuje v našem těle? Každému je zřejmé, že ať je to cokoli, dokáže k sobě skládat hmotné částice a vytvářet z nich živé tvary. Nikdo za mě ani za vás tělem nehýbe. Nikdo za mne nemůže jíst – já sám musím potravu strávit a přeměnit ji na krev či kosti. Co je to za tajemnou sílu?

Jak dokládají všechna stará písma, lidé si tuto sílu představovali jako zářivou podobu, která má tvar těla a přetrvává i po jeho smrti. Později se však objevuje hlubší představa. Toto světelné tělo nemůže být onou silou, neboť všechno, co má tvar, je důsledkem slučování částic a vyžaduje tedy ještě něco dalšího, co jím hýbe. Potřebuje-li fyzické tělo k oživení nějaký vnější impulz, potřebuje k oživení ze stejného důvodu svůj impulz i ono světelné tělo. Toto „něco“ se v sanskrtském jazyce nazývá Átman.

Cesta jógy je hledáním síly, která vytváří svět a zároveň jej oživuje. V celé přírodě, lidském organismu i v celém kosmu se zračí nepředstavitelná inteligence a projevuje se úžasná energie. Domněnka, že tyto projevy jsou pouhou nahodilou hrou neinteligentní hmoty, je při hlubším zamyšlení naprosto absurdní.

Poznávání kosmické tvůrčí energie a inteligence vede k poznání smyslu života i vlastní inteligence.

Átman nemá žádný tvar ani podobu. Co nemá tvar ani podobu, je všudypřítomné. Čas a prostor mají svůj počátek v mysli. Příčinnost není myslitelná bez existence času. Bez souslednosti v čase nemůže existovat žádná příčinná reakce. Čas, prostor a příčinnost jsou tedy přítomné v mysli. Protože však Átman stojí nad myslí, musí stát také mimo čas, prostor a příčinnost. A stojí-li mimo čas, prostor a příčinnost, je nekonečný. Potom následuje vůbec nejsmělejší myšlenka indických filosofů: Nemohou existovat dvě nekonečna. Je-li tedy Duch nekonečný, může být pouze Jeden Duch. Skutečný Člověk je proto jeden a nekonečný, všudypřítomný Duch. Onen zdánlivý člověk, jak jej vnímáme svými smysly, je pouhou omezenou představou. Staré mýty mají pravdu v tom smyslu, že onen zdánlivý člověk je pouze chabým odleskem Skutečného Člověka nadsvětského. Skutečný Člověk, Duch, není poután časem ani prostorem, a proto musí být svobodný. Nikdy spoután nebyl a nikdy nebude.

Podstata lidské bytosti je podle indické filosofie nazývána Átman, jenž má nadsmyslový charakter a existuje také v oblasti nad myslí. Proto jej nelze poznat v úrovni tělesné, psychické ani mentální.

Tato podstata je stejné povahy jako brahma – Absolutní Bytí – a spojuje tak všechny lidské bytosti prostřednictvím vnitřního Božství.

Různé kultury přistupují k ovládání přírody z různých konců. Některé více zohledňují ovládání vnějších jevů, jiné se zaměřují na zkrocení vnitřní přirozenosti. Jedni tvrdí, že ovládneme-li vnější prostředí, ovládneme všechno, jiní hovoří totéž o ovládnutí vnitřního prostředí. Dovedeno do krajností, mají obě strany pravdu, protož v přírodě vlastně žádné rozdělení na vnitřní a vnější neexistuje. Hranice mezi nimi je zcela fiktivní. Oba dva tábory se nutně musí setkat ve stejném bodě, když dosáhnou samotné hranice svého poznání. Fyzik, který dovede své poznání až na samou hranici, zjistí, že splývá s metafyzikou, a stejně tak i metafyzik v určitém okamžiku zjistí, že to, čemu říkal hmota a duch, byly pouze zdánlivě dva různé pojmy, které jsou ve skutečnosti Jedno Jediné.

Cílem a završením veškeré vědy je nalezení jednoty, Jednoho, z něhož vznikla mnohost, Jednoho, který přebývá v mnohosti. Rádžajóga navrhuje začít u vnitřního světa, u studia vnitřní přirozenosti, a touto cestou dospět k poznání Celku – vnitřního i vnějšího prostředí.

V této úvaze Vivekananda před více než sto lety popisuje situaci aktuální pro dnešní vědu. Kvantová fyzika postoupila totiž na takový stupeň poznání, který odhaluje pravdy hlásané již starověkými mudrci.

Každá skutečná a poctivá cesta za pravdou, je-li dovedena do konce, přináší poznání absolutní Jednoty jako Nejvyšší Skutečnosti.